Sobota 18. ledna 2020, svátek má Vladislav
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Sobota 18. ledna 2020 Vladislav

Vlasovci - aneb muži bez budoucnosti

7. 12. 2019 2:49:03
Stále se dovídáme další a další nové informace o tom, jak a kdy vlastně 2. světová válka v Evropě skončila a kdo měl jak velký podíl na konečném vítězství.

V tomto článku nechci rozebírat podíl Vlasovců na průběhu Pražského povstání, chci se podívat na problematiku Ruské osvobozenecké armády z jiného úhlu.

Vadí mi totiž, že ani v naší zemi (natož v Rusku) nikdo není schopen oficiálně zaujmout objektivní stanovisko k vlastní existenci R.O.A. (Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova) a její účasti v bojích, jako k bojovníkům proti útlaku a nedemokratickému režimu v SSSR. I dnešní Rusko s demokratickým zřízením, stále Vlasovce prohlašuje ne za nositele odboje, ale za vlastizrádce. V žádném případě nemohu být doufám nařčen z rusofobie - jak je teď moderní označit každého, kdo se naváží do Rusů. Nechci se navážet do Rusů. Mám rád tu zemi i lidi v ní. Projel jsem ji mnohokrát a až k Bajkalu a věřte mi, že přestože snad žádný národ si nevytrpěl tolik, jako národy bývalého SSSR a přesto ti lidé nezahořkli a povětšinou jsou milí a vstřícní.

Je smutné, že tak, jako se po druhé světové válce přestalo mluvit o našich legionářích, tak ještě větší „tabu“ jsou informace o „Vlasovcích“ a nechuť postavit se k této otázce čelem a pravdivě - přetrvává. Nemám k dispozici vyčerpávající archivní materiály a vycházím jen z odborných publikací vydaných o Vlasovcích. Nejsem historik, ale historici, kteří informace mají, se o ně zřejmě nechtějí podělit. Zkusíme se podívat na to, proč. Možná budu nařčen z kacířství, ale nemohu se ubránit pocitu, že naši legionáři a Vlasovci měli mnoho společného. Obě tyto skupiny bojovaly ve světových válkách po boku nepřítele proti zemi, kde jako příslušníci branné moci složili vojenskou přísahu, příslušníci obou skupin byli ve své době prohlášeni za vlastizrádce. Českoslovenští legionáři byli však plně rehabilitováni, zatímco Vlasovci se plné rehabilitace zřejmě nikdy nedočkají.

My pochopitelně vnímáme rozdíl, kdy naši legionáři, většinou rekrutovaní z válečných zajatců, bojovali proti rakousko-uherskému iniciátorovi Velké války a národnostnímu útlaku po boku Ruska - velkého slovanského bratra a západních demokracií Francie a Anglie, kdežto Vlasovci, rovněž verbovaní mezi válečnými zajatci, bojovali na straně nacistického Německa páchajícího neskutečné zločiny proti lidskosti. Navíc je často zaměňována R.O.A. generála Vlasova s Kaminského brigádou R.O.N.A., která byla pověstná svou krutostí kupříkladu při potlačování Varšavského povstání.

Formování 1. divize ROA (v německém označení 600. pěší) bylo zahájeno až rozkazem z 23.11.1944 ve výcvikovém středisku Münsingen. Velitelem divize byl jmenován plukovník (od 12.2.1945 generálmajor) S.K. Buňačenko. Součástí 1. divize ROA se opravdu stali vojáci z rozpuštěné 29. divize Waffen-SS "RONA", několik tisíc jejích vojáků a důstojníků tvořilo 2. pluk 1. divize a také tankovou rotu a těžký eskadron divizního průzkumného oddílu, velitelem kterého byl jmenován bývalý velitel průzkumného oddílu RONA major Kostěnko. Pochopitelně však neměli již s jednotkami SS nic společného.

RONA (která vznikla již v roce 1942 jako Kaminského brigáda) byla koncem srpna 1944 stažena z Varšavy, kde se její vojáci skutečně dopouštěli neskutečných zvěrstev. V říjnu 1944 byl Kaminski nalezen ubit v lese nedaleko svého prostříleného auta. Podle německé oficiální verze to byla akce polských partyzánů. Pravděpodobnější verze byla však, že Kaminski byl Němci obviněn z dopuštění plenění a znásilnění dvou Němek. V tichosti, aby nedošlo ke vzpouře jeho vojáků, byl odsouzen a s několika svými důstojníky zlikvidován. Větší část brigády byla tedy zařazena do 1. divize ROA. Provinilci z řad vojáků byli rozptýleni v pracovních táborech. Příjezd členů brigády přesto komentoval velitel divize Buňačenko slovy "Chtěl jsem vojáky a dostal jsem vrahy". Jelikož však v ROA panuje mnohem větší disciplína, nejsou již připuštěny u vojáků bývalé RONA podobné excesy.

Ale vraťme se zpět do historie. Přes zdánlivou podobnost srovnáváme totiž nesrovnatelné. V úvahu musíme vzít fakt, že zatímco pro nás představovaly státy těsně za našimi západními pohraničními horami odvěké nebezpečí a od dob prvních českých knížat bylo nutno tuto hranici neustále hájit proti německým výbojům. Jedním z prvních doložených střetů je zřejmě bitva u slovanského hradiště Wogastisburgu v roce 631 (dle jiných autorů 632), kde vojska knížete Sáma porazila voje Dagoberta I. A historie se opakovala dalšími bitvami, v nichž čeští panovníci uhájili hranici země. Boje s Němci zintenzívnily v období husitských válek a jejich červená niť pokračovala přes bitvy na našem území během Prusko-Rakouské války, střety našich legionářů v bitvách na východní i západní frontě až po utrpení Druhé světové války.

V Rusku byla situace poněkud odlišná. Ruští carové byli po mnoho generací napůl Němci, neboť carevny byly tradičně z těch nejurozenějších německých rodů - ať již to byla manželka Pavla I. Ruského (vládl 1796-1801) princezna Sophie Dorothey von Württemberg (přijala jméno Marie Fjodorovna), manželka Alexandra I. (1801-1825) Luisa Bádenská (Jelizaveta Alexejevna), Mikuláše I (1825-1855) Luise Charlotte Wilhelmine von Preußen (Alexandra Fjodorovna) , Alexandra II. (1855-1881) Marie von Hessen und bei Rhein (Marie Alexandrovna) a nakonec i poslední z careven, manželka cara Mikuláše II. (1894-1917) princezna hesenská Beatrice von Hessen und bei Rhein (Alexandra Fjodorovna Ruská). Německo bylo spojencem Ruska při trojím dělení Polska v 18tém století, Německo poskytlo azyl i finanční podporu bolševikům v emigraci v čele s V. I. Leninem, němečtí důstojníci cvičili důstojníky bolševické a veleli jejich jednotkám v době občanské války, němečtí průmyslníci zaujali místa v opuštěných ruských továrnách, když zfanatizovaní dělníci ubyli jejich majitele a členy vedení. Německo bylo později i spojencem Stalinovým, když 23. 8. 1939 byla v Moskvě podepsána sovětsko-německá smlouva o neútočení a přátelství. Hned v září Německo, Slovensko a Sovětský Svaz (o druhých dvou účastnících historici také skromně mlčí) společně zaútočili na Polsko, které během měsíce zlikvidovali a zemi si rozdělili. Tím tyto státy společně rozpoutaly Druhou světovou válku v Evropě.

Pochopitelně musel být Stalin následně zaskočen, když ho jeho spojenec – Německo v červnu 1941 napadl. Operace Barbarossa byla zahájena 22. června 1941 a skončila v prosinci v bitvě před Moskvou. Paradoxně to byl právě Andrej Andrejevič Vlasov, kterého v listopadu 1941 pověřil Stalin zformováním 20. armády k obraně Moskvy. Generál si vedl úspěšně, postup Němců zastavil, a kromě dalších vyznamenání na sako se dočkal i povýšení na generálporučíka.

V průběhu operace Barbarossa zajaly německé jednotky několik milionů sovětských vojáků. Dnešní historici a politici hodnotí jejich statečnost nebo zbabělost z tepla svých pracoven. Faktem je, že se těmto válečným zajatcům nedostávalo ochrany podle Ženevských konvencí a většina z nich v zajetí zemřela hladem, což bylo součást tzv. "Hladového plánu" (Hungerplan), který měl za cíl snížit počet obyvatel Východní Evropy, aby mohla být osídlena Němci, jako nadřazenou rasou.

Stalin vydává již 16. srpna 1941 svůj pověstný Rozkaz č. 270, který zakazoval vojákům vzdát se do zajetí. Stanovil také, že každý, kdo se vzdá nepříteli a nepokusí se o útěk nebo probití se z obklíčení, na místě zastřelen jako narušitel vojenské přísahy. Velkou chybou rozkazu bylo, že nerozlišoval mezi těmi, kteří se vzdali rychle a dobrovolně bez odporu a mezi těmi, kteří už neměli jinou možnost, pokud nechtěli přijít o život v nesmyslném nebo nerovném boji nebo padli do zajetí ranění. Celkem bylo během druhé světové války odsouzeno a následně zastřeleno za dezerci 376 300 sovětských vojáků. Mnoho dalších bylo paradoxně odesláno do trestních jednotek pro podezření ze špionáže, po tom, co se ve smyslu rozkazu probili z obklíčení. Vojáci, kteří skončili v německých zajateckých táborech byli prohlášeni za vlastizrádce a jako s takovými s nimi mělo být po válce zacházeno. Nejbližší příbuzní důstojníků, kteří se vzdali, měli být považováni za rodinné příslušníky vlastizrádců. Tímto brutálním způsobem chtěl Stalin zvrátit situaci, kdy v počátcích války padaly do zajetí statisíce špatně vyzbrojených a vycvičených vojáků a nezkušených velitelů – protože tisíce těch zkušených nepřežilo jeho čistky v armádě. Ty probíhaly od roku 1936 až do roku 1941, kdy se hledali obětní beránci za debakl po útoku na SSSR. Od června do října 1941 tak ještě bylo popraveno nebo uvězněno 11 nejvyšších velitelů Rudé armády. Dle oficiálních statistik si čistky vyžádaly život 3 z 5 maršálů SSSR, 13 z 15 velitelů armád, 56 z 60 velitelů armádních sborů a všech 16 komisařů armád. Více než 150 ze 180 velitelů divizí bylo popraveno nebo posláno do táborů gulagu. Od počátku čistek do jejich oficiálního konce bylo popraveno, mučeno nebo v různých délkách vězněno cca 50 000 generálů a důstojníků Rudé armády. Rudá armáda se tak bez důstojnického sboru ocitla ve fázi naprostého rozkladu.

Kromě nařízení v rozkaze Stalin zmínil zbabělost generálů Kačalovova, Ponedelina a Kirillova, což však nebylo založeno na pravdě a ukazuje to tehdejší nazírání na velitele, kterým se nepodařilo splnit svůj úkol. Na začátku srpna 1941 byla během bitvy o Uman na hlavu poražena 28. armáda pod velením generála Vladimira Jakovleviče Kačalova, který při ústupových bojích padl. Generálové Pavel Grigoryevič Ponedelin i Nikolaj Kirillov kryli ústup jiných jednotek, se ctí plnili rozkazy a jejich zajetí bylo nezvratným důsledkem kritické vojenské situace. Sovětské velení ovšem předpokládalo, že se vzdal i Kačalov. Nazývat jejich jednání zbabělostí proto nebylo vůbec objektivní. V německém zajateckém táboře zůstali až do konce dubna 1945, kdy byl tábor osvobozen Američany a zajatci předáni Sovětům. Na konci prosince téhož roku byl zatčeni a převezeni do vězení Lefortovo v Moskvě. Dne 25. srpna 1950 byli generálové Ponedelin i Kirillov po soudním řízení odsouzeni k trestu smrti a zastřeleni ještě téhož dne. Rehabilitováni byli až po Stalinově smrti.

Podobný osud potkal i generála Vlasova. Vinou vrchního velení Rudé armády zůstala Vlasovova 2. úderná armáda v obklíčení ve Volchovském kotli. Části vojsk se podařilo uniknout, ale jednotky, které ještě nebyly z kotle venku, ty zůstaly neodvolatelně uzavřeny v pasti. Šlo o devět střeleckých divizí, šest střeleckých brigád a část jedné tankové brigády. Nadešel konec sovětské 2. úderné armády. A tento konec byl strašlivý. Jen 32 000 mužů přežilo bitvu a bylo zajato. Desetitisíce padlých ležely v lesích a bažinách – vojáci utonuli, zemřeli hladem a na následky zranění. Vlasov sám se svým štábem před Němci prchal. Ti shodili tisíce letáků se zatykačem na něj opatřeným jeho fotografií nad vesnicemi Volchovského kotle. Na jeho dopadení byla vypsána odměna a zvláštní dovolená pro vojáky. Nakonec skutečně dopaden byl - a zradou místního starosty. Dále se můžeme jen dohadovat, co bylo podnětem k přetavení sovětského generála v bojovníka proti stalinistické totalitě. Určitě k tomu přispěla i internace s dalším sovětským zajatcem plukovníkem Vladimírem Bojarským,zajatým u Charkova 25. května 1942 - vášnivým ruským nacionalistou a odpůrcem bolševismu.

Ale teď se vžijme do situace běžného občana té doby, Třeba, že jste v roce 1941 kupříkladu třicetiletý Ukrajinec, jehož děd padl v únoru 1919, když ruští bolševici dobyli Kyjev a Ukrajinská lidová republika upadla do chaosu v občanské válce. Babička a sestry zemřely během, vedením sovětské komunistické strany a státu, uměle vyvolaného hladomoru v letech let 1932–1933 - nyní již na území Ukrajinské SSR. Otec se stal vojákem s pocitem, že když bude sloužit režimu, tak lépe ochrání zbytek rodiny. Ve třicátých letech padl za oběť stalinským čistkám a v roce 1938 skončil na popravišti. Zůstal jste sám, ale nejste sám. Podobných osudů byly na území Svazu sovětských socialistických republik miliony – kozáci, obyvatelé pobaltských republik, Ukrajinci, Bělorusové a další porobené národy nenáviděli sovětské zřízení. Není tudíž divu, že když v roce 1941 nacistické Německo zahájilo útok na Sovětský svaz a dobylo dnešní území Ukrajiny, byly německé jednotky s nadšením vítány jako osvoboditelé od sovětské tyranie. Podobná situace byla i v Litvě, Lotyšsku nebo v Estonsku. Prožitá utrpení těchto porobených národů lze považovat za důvod, proč se stali spojenci nacistického Německa v boji proti Sovětskému svazu, včetně Ukrajinců, Lotyšů, Estonců a Litevců sloužících divizích SS. Sloužili v nich také Bělorusové, Rusové, Poláci, Ukrajinci, Tataři, Arméni. Podobné osudy jako ten třicetiletý Ukrajinec měly totiž miliony lidí po celém SSSR, na jejichž blízké se vztahoval rozkaz číslo 00447, jímž vyvrcholila nejkrutější fáze masového vyvražďování politických a třídních nepřátel sovětského režimu. Nařízení se začalo uplatňovat 5. srpna 1937 a v následujících dvou letech bolševici povraždili přes 680 tisíc lidí. Oficiálně se represe měly týkat „bývalých kulaků, kriminálníků a dalších antisovětských elementů“. Mezi oběťmi však bylo také mnoho intelektuálů, spisovatelů a umělců, bývalých bělogvardějců, carských úředníků, zástupců církví či údajných špionů. Perzekuce se měla týkat i jejich rodinných příslušníků. Rozkaz 00447 předpokládal dva druhy trestů: internaci v táborech či vězeních na dobu osmi až deseti let nebo popravu. Pro každý region a republiku byly dokonce stanoveny kvóty. Nemůžeme se tudíž divit, že v tomto zrůdném totalitním režimu vzniká „podzemní hnutí“, které propuká při první vhodné příležitosti – při příchodu Němců do západních částí SSSR.

Můžeme je odsuzovat, ale ruku na srdce, když po podobných prožitých hrůzných zkušenostech minulých 20ti let umíráte v zajateckém táboře hlady a víte, že vaše vlast vás prohlásila za vlastizrádce a že v nejlepším případě po válce a návratu domů skončíte v gulagu – pokud ovšem zajetí přežijete, nemáte moc na výběr. Najednou vám někdo dá naději, že by mohl tento zrůdný režim padnout a vy žít v demokratické společnosti – navíc dostanete najíst a teplé šaty..... a taky pušku, abyste ten režim pomohl zvrátit. Nikdo z nás to neprožil – nikdo z nás by je tudíž neměl soudit.

Soudit můžeme jejich činy. Když pomineme vojáky z původní Kaminského brigády, kteří však byli „přetaveni“ zařazením do 1. divize ROA, není toho moc, co by se dalo Vlasovcům vyčíst.

V listopadu 1944 se v Praze uskutečnila konference, jejímž cílem bylo založení Komitétu pro osvobození národů Ruska a oficiální založení Ruské osvobozenecké armády. Už měsíc před konferencí probíhala intenzivní přípravná jednání, která nebyla vůbec jednoduchá. Ruským nacionalistům vadil kupříkladu spolčování se s neruskými národy – ponejvíce s Kavkazany a Ukrajinci. Během konference se zjistilo, že v německých ozbrojených silách působí už nyní na milion Slovanů. Konference byla zahájena 14. listopadu 1944 v Rudolfově galerii Pražského hradu a měla jen ceremoniální povahu, jelikož Komitét pro osvobození národů Ruska (KONR) vznikl už 12. listopadu v Dabendorfu. Text manifestu z této konference deklaroval nezávislost na hitlerovském režimu i na procarských emigrantech. Hlavním úkolem bylo odstranění Stalina a nastolení ústavního režimu na území Sovětského svazu. Konference skončila za necelé dvě hodiny. Výbor pro osvobození národů Ruska se stal jakousi vládou v exilu a první divize jím vedené Ruské osvobozenecké armády se začala formovat právě již v listopadu 1944 pod vedením plukovníka Sergeje Kuzmiče Buňačenka. Druhá divize vznikla v lednu 1945. Významné byly také letecké síly KONR, které od konce roku 1944 vznikaly především v Chebu a od ledna 1945 jejich letouny startovaly z letiště v Německém (Havlíčkově) Brodu.

Vlastní nasazení ROA v boji bylo sporadické. Její první bojové vystoupení se uskutečnilo 14. března v prostoru soutoku Odry a Nisy u Erlenhofu, kde se vojáci ROA neúspěšně pokoušeli zlikvidovat sovětské předmostí na Odře. Poté byla divize z iniciativy vlastního velení stažena a přemístěna na jih. Jednotky postupně pronikly do Čech, kde vzniklo několik sporů mezi nimi a německými silami. Mezitím bylo plánováno jejich další bojové užití, počítalo se s jejich využitím při obraně Brna. Velitel skupiny armád Střed Ferdinand Schörner nechal vyzbrojit ROA kanóny a tankovými stíhači Jagdpanzer 38, vyráběnými v Praze. V této době však již generál Vlasov tajně navazoval kontakty s českým odbojem i se západními zpravodajskými službami. Jeho přáním zejména bylo, aby byla ROA uchována pro případnou válku proti bolševickému SSSR, která dle přání mnohých měla nastat po kapitulaci německé armády.

Úloha Vlasovců v Pražském povstání je výjimečná. Ano, chtěli získat "body" v posledních válečných střetech a zároveň chtěli západním spojencům nabídnout pomoc v očekávaném poválečném střetu se SSSR.

Odešli z Prahy před ukončením bojům díky - zase té hnusné politice, kdy si členové České národní rady uvědomili problémy vzniklé po válce ze spojenectví s ROA. Odmítli tudíž žádost generála Buńačenka, aby směl přečíst do rozhlasu prohlášení, že bojuje za svobodu Ruska a proti Stalinovi, Místo toho mu zástupci ČNR předali děkovný dopis: „Češi děkují za pomoc, ale nemohou zůstat lhostejní k nepřátelskému vztahu vlasovců k nejlepšímu příteli Československa Stalinovi a jeho armádě a prosí generála, aby své jednotky stáhl z Prahy.“ Buňačenko, zlostí bez sebe prorocky prohlásí: „V tomhle městě už nezůstanu ani hodinu! Nestojíte ani za jedinou kapku naší krve. Jděte si k bolševikům. Však oni vám ukážou!“ A útvary první divize ROA začínají opouštět Prahu.

Nicméně tito "muži bez budoucnosti" se postavili na správnou stranu pražských barikád, bojovali, krváceli a umírali stejně jako naši dědové. V pražských ulicích jich padlo přes 300 a na Olšanských hřbitovech jich v hromadném hrobě leží dalších 187, kteří byli postříleni příslušníky NKVD po skončení války v pražských nemocnicích, kde se léčili ze svých zranění,

Přestože budou i nadále zřejmě rozdělovat veřejnost (a to i tu informovanou) - pietní vzpomínku si rozhodně zaslouží. Problém totiž není v nás - těch malých lidech, kterým politická reprezentace vrazí do ruky pušku a určí, kdo je náš nepřítel. Problém je v té reprezentaci. Pak je také možné, aby bývalý ministr obrany ČR v letech 2003 a 2004 ve vládě Vladimíra Špidly a pozdější velvyslanec České republiky v Rusku Miroslav Kostelka vyslovit takovýto soud: „Nechápu, proč stavět pomník, vždyť generál Vlasov nebyl nic jiného než zrádce a před tím kovaný bolševik. Podle mě by to bylo zhruba stejné, jako kdyby v Lužnikách postavili pomník Henleinovi.“

Zdroj: https://www.lidovky.cz/domov/pujde-o-normalni-pomnicek-rika-novotny-general-vlasov-byl-zradce-a-kovany-bolsevik-reaguje-byvaly-ve.A191129_143431_ln_domov_ele

Zdroje:

Karel Richter, Případ generála Vlasova, Panorama 1991.

Karel Richter, Osudový omyl generála Vlasova, Rodiče s.r.o., 2003.

Stanislav Auský, Vojska generála Vlasova v Čechách: kniha o nepochopení a zradě, Vyšehrad 2005 (4. vydání).

Sigismund Diczbalis, Zrádci nebo vlastenci? : druhá světová válka očima jednoho z tzv. vlasovců, Víkend 2015.

https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/stalin-cistky-sovetsky-svaz-nepratele-rezimu-popravy.A170729_102930_zahranicni_jkk

https://cs.wikipedia.org/wiki/Rusk%C3%A1_osvobozeneck%C3%A1_arm%C3%A1da

Autor: Petr Říha | sobota 7.12.2019 2:49 | karma článku: 32.77 | přečteno: 1235x

Další články blogera

Petr Říha

„Benešovy dekrety“ po sté a první

O takzvaných Benešových dekretech dnes mluví kdekdo, ale málokdo četl alespoň jejich seznam a ví, kolik jich bylo, proč byly vydány, k čemu ve své době sloužily a jakou mají hodnotu dnes.

30.11.2019 v 23:03 | Karma článku: 21.71 | Přečteno: 487 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Vladimíra Bošková

Senátor Pavel Fischer mě opět okouzlil

Stojí za to přehrát si včerejší rozhovor veřejnoprávní televize se senátorem P. Fischerem a vnímat ho mimo jiné ve srovnání s dnešním kongresem ODS.

18.1.2020 v 12:29 | Karma článku: 15.58 | Přečteno: 756 | Diskuse

Jan Dvořák

Nemít protikandidáta je vysvědčením výjimečnosti a nepostradatelnosti politika

Kongres ODS aktuálně vybere nové vedení strany, čímž pravou nohou vykročí k drtivému vítězství ve všech příštích volbách včetně sněmovních napřesrok. Kabinet prof. PhDr. Petra Fialy, Ph.D., LL.M. se stane realitou.

18.1.2020 v 9:38 | Karma článku: 24.22 | Přečteno: 453 | Diskuse

Jan Dvořák

Neprovokujte šéfa, čeští europoslanci!

My Češi, Moravané a Slezané snad opravdu máme v genech, že se nechceme podrobit regulím „vrchnosti“ a vždycky se snažíme nějak je obejít.

17.1.2020 v 17:15 | Karma článku: 18.88 | Přečteno: 616 | Diskuse

Vilém Barák

Policie v Ostravě naštěstí nemusela nic předvádět

Po řádění střelce v ostravské fakultní nemocnici se veřejnost dlouho probírala z šoku. Dnes vše utichlo, ale něco jde říct určitě. Policie naštěstí nemusela nic předvádět a vše se vyřešilo samo bez její účasti. Bohu díky.

17.1.2020 v 16:44 | Karma článku: 19.11 | Přečteno: 369 | Diskuse

Josef Prouza

Šokující pravda: Proč byl odvolán starosta Prahy 1 Pavel Čižinský

Tohle mlžení pravého důvodu, proč byl odvolán starosta Čižinský, už musí skončit. Kdepak chaotické vedení a rozklad úřadu či nulová komunikace mezi zastupiteli. Jedinou příčinou je sice přísně utajený, ale o to víc šokující spor.

17.1.2020 v 9:25 | Karma článku: 34.77 | Přečteno: 2698 | Diskuse
Počet článků 15 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1009

Ing. Petr Říha Původně hajný z Vysočiny, do konce roku 2010 místostarosta jedné z pražských městských částí. V současné době zahradník se specializací na asijské zahrady a tvarování okrasných dřevin. V komunální politice se angažoval nepřetržitě od roku 1990 do roku 2010.

Najdete na iDNES.cz