Jsme to, co jíme

  Člověk  údajně stojí na vrcholu potravního řetězce. Je to zcela určitě pravda, i když o své postavení musí neustále bojovat a lze ho mnohdy i zpochybnit. Snědl člověk kupříkladu víc krokodýlů nebo krokodýli lidí?

Během svého vývoje ochutnal člověk zcela určitě všechno - včetně svých „soukmenovců". Postupem času zmizel (alespoň v našich zeměpisných šířkách) z našeho jídelníčku hmyz, červi a pak také zvířata, která jsme vyhubili nebo vyhynula. S příchodem křesťanství se také definitivně přestala jíst srdce nepřátel - a jiné části jejich těl - pro získání protivníkových válečnických schopností. Kromě semen, bobulí, hlíz a různých kořínků jsme od nepaměti jedli  zvířata. Nejprve skoro všechna (s výjimkou třeba tchoře), ale postupně jsme jednotlivým živočišným druhům určili jejich  roli, která se měnila během doby i místa. Přesto lze dodnes v mysliveckých kuchařkách stále ještě nalézt recepty na přípravu veverky, jezevce, lišky, vydry, sojky, straky a vrány, medvěda, páva nebo vrabců.

 Podívejme se na zmíněný vývoj nejprve v časové linii.  Nejprve bylo třeba vyhubit zvířata, která člověka přímo ohrožovala na životě. Tak zmizel ze skal šavlozubý tygr a z medvěda - pána hlubokých lesů - se pod naším přísným dozorem stal veselý kašpárek kroužící pod cirkusovým šapitó na motorce nebo koloběžce. Pochopitelně, že maso bylo cenné a tak se všechna ulovená zvířata snědla - včetně šelem. Během doby jsme zvládali některé druhy zvířat domestikovat - tury, ovce, kozy, některé druhy ptáků. Všimněme si, že jsme si jako jatečná pragmaticky ochočili jen zvířata, která se živí - pro nás zcela bezcennou stravou - trávou. Je přece nesmysl, abychom na maso chovali masožravce, na kterém než naroste 20 kg masa, 200 kilo masa sežere.

A tak se dostáváme k důvodům a příčinám, proč ochrana psů a koček před pánvemi wok  a cikánskými kotlíky vyústila v současné době ve zcela nesmyslnou až hysterickou ochranu masožravců. Je to pochopitelně i tím, že v průběhu věků získali masožravci pro svou nevhodnost (neekonomičnost) jako potrava, jiné funkce a jako zdroj bílkovin si je většina z nás již nedovede představit. Masožravcům neboli šelmám jsme určili několik jiných rolí. Kromě lovení myší a hlídání obydlí (na což ovšem staří Římané s větším úspěchem používali husy) začal člověk využívat faktu, že jelikož jsou šelmy nuceny lovit, mají kvůli mrštnosti, hbitosti a rychlosti poměrně  málo podkožního tuku. Ztrátu tělesné teploty kompenzují - ke své smůle - poměrně kvalitním ochlupením. Po tisíce let je tudíž lovíme a později i chováme kvůli jejich srsti, aby nás jejich kožešina zahřála a nebo případně,  aby  prezentovala naši společenskou úroveň. Dochází k takovým „specialitám", kdy člověk přichází na to, že nejkvalitnější a nejjemnější persián je z ještě nenarozeného jehněte a tak je kvůli kůžičce velikosti hadru na podlahu zabita ovce i jehně. Šelmy s hrubou srstí - medvědi, vlci - jsou však také jako nevyužitelní hubeni a téměř vyhubeni.

V dobách, kdy už bylo potravy relativně dost a byla dostupná si začal člověk nezřízeně vymýšlet - husí játra nebo slavičí jazýčky byly pouze na okraji kulinářských orgií. V další fázi pak už ale člověk nevěděl co „roupama" a začal polykat živé chobotničky, lžičkou konzumovat mozek z živých opic a  páchat další podobné nechutnosti. Zde bych viděl skutečné pole působnosti pro ochránce zvířat. Ochránci zvířat jsou však, dle mých zkušeností, jen málokdy střízliví lidé žijící v realitě všedního dne. Většinou se jedná o frenetické paničky líbající se se svými zvířecími mazlíčky a pořizující jim šatníky podobné těm jejich. A tato podivná lobby vyrazila do boje a donutila zákonodárce přijmout Zákon na ochranu zvířat proti týrání. Mohl bych zde paragraf po paragrafu rozebírat nesmysly v tomto zákoně přijaté - ale to si nechám na jindy. Nyní mě zajímá jediné - jídlo a druhy zvířat k jídlu určené a naopak druhy před pekáčem vehementně chráněné, což ovšem uvedený zákon - na rozdíl od proklamací ochránců zvířat - vůbec neřeší.

Co určilo jeden druh zvířat k osudu steaků  a druhý do role „plyšáků" se kterými spíme. Určitě je to hebkost jejich srsti. (Ovšem v době, kdy jsou naše „přehygienizované" děti na tom čím dál hůř s alergiemi, které mají snad úplně na všechno, měly by se  jejich pejskumilovné matky vrátit k osvědčenému plemeni, které chovali již staří Aztékové - k Peruánskému naháči. Indiáni tyto zcela bezsrstné psy považovali za dar od boha Xolotla a používali ho k různým náboženským rituálům. Měl však i svou praktickou funkci, jeho hřejivé tělo na lůžku zahřívalo a případně prý i léčilo nemoci jeho pána.)  Kromě hebké srsti chováme masožravce i pro jejich schopnost páníčka pobavit svými veselými kousky, pro jejich schopnost se učit a hlavně pro jejich přijatelnou velikost. Až na hebkost srsti by totiž třeba prase každého „čokla" trumflo, ale i doga zabírající nám oblíbenou pohovku je drobek proti ročnímu čuníkovi - a tak v tomto pomyslném boji o náš příbytek vyhrál pes.

Ale vraťme se k jádru pudla. Přiznám se, že mne vadí rasistický přístup ke zvířatům. Proč můžeme pro maso bez povšimnutí zabíjet některá zvířata po tisících a pokud pronikne na veřejnost informace o čínských psích jatkách, mohou se ochránci zvířat a potažmo i média pominout. Pokud by na veřejnost pronikla zpráva že v indické nebo thajské restauraci chovají na maso krysy vyvolalo by to také vlnu rozhořčení, ale jen proto, že v našich krajích je krysa „fuj". Přesto ale mají stovky našich dětí doma svou ochočenou „Krysičku". Stovky a možná tisíce dětí v tomto státě má ale doma svého oblíbeného králíčka a přesto paradoxně nikoho nepohorší, že desetitisíce jejich bratříčků a sestřiček končí v mrazácích obchodních domů. Ano máme zvířata prostě sprostě rasisticky rozkastovaná a nutíme je, aby plnila svou úlohu, kterou jsme jim v tom kterém regionu určili.

Rozdělujeme zvířata na ušlechtilá a ...a na ta ostatní. Do skupin je však zařazujeme citem, ne rozumem - jinak by prase nemohlo skončit hluboko v poli „poražených" a zkonzumovaných. Se zvířaty, která jsme zařadili mezi ušlechtilá se snažíme skamarádit (pes, kočka, kůň, delfín) .......a kamarádi se přeci nejedí. Číňané však se psi moc nekamarádí - za měsíc pobytu jsem viděl spousty psího masa na grilovacích jehlách (pravda je, že to nebyly grilovací jehly ale dráty ze starých velocipédů) ale pouze jediného psa na vodítku. Japonci zase nekamarádí s delfíny (kromě jiného).

A v konzumaci masa narážíme na další paradoxy. Kůň je kamarád - vozí nás (rekreačně, terapeuticky i závodně) proto jsme ho zcela úplně přestali jíst a využíváme ho je pro výše zmíněné svezení - ale i to má svá slabá místa, když třeba ochránci zvířat pozvednou svůj hlas na ochranu závodních koní proti závodění. „Vždyť ti chudáci si při pádu mohou zlomit nohu". Nabízí se tedy otázka - proč tedy chovat závodní koně, když nemohou závodit? Až tyto, zatím pouze extrémní názory, získají podporu budoucí přecitlivělé populace - pak bude existence anglických plnokrevníků na tomto světě zřejmě zcela zbytečná.

V našich zemích jsme schopni tolerovat to, aby si čínská komunita zbudovala budhistický chrám a modlila se k bohu, kterého drtivá většina z nás není schopna ani přijmout, ani pochopit, ale když si Číňané postaví „psín" (podle vzoru kravín) - to vyvolá výše popsanou hysterii. Přitom Číňané  psy  pro jídlo chovají déle, než my prasata a speciálně plemeno čau-čau si jako „masné" vyšlechtili. Na masném plemeni hovězího dobytka  naroste  víc steaků (a navíc jenom z jinak neužitečné trávy), ale kráva na porážce trpí stejně jako pes. Žasnul jsem, kolik je na webu příspěvků od lidí vyznávajících se z toho, že se stali vegetariány právě z důvodu, že: Nechtějí jíst maso ze zvířete, které trpělo (což je ovšem diskutabilní předjímání vycházející z medializace několika případů sadistických řezníků). Nechtějí jíst maso ze zvířete, které člověku věřilo (kravička, kterou člověk celý život láskyplně krmí a případně ji při dojení lechtá na cecících - je teď bezcitně zabita). Nechtějí jíst maso ze zvířete, která jsou člověku obzvlášť blízká (ovšem přiznejme si, že každému z nás je blízké jiné zvíře - většina populace v naší zeměpisné šířce se ovšem upíná na psy a kočky). A jsme konečně u jádra pudla - psi a kočky splňují všechny tři výše uvedené podmínky, proč údajně nejíst jejich maso.  Je zároveň zajímavé, jak tato skupina lidí dokáže být nekompromisní a agresivní k nesouhlasným stanoviskům k těmto jejich názorům. Vždyť my se na ně také nezlobíme, že dokáží vytrhnout mladičkou karotku a zaživa ji drtit svými zuby nedbajíc jejích smrtelných křečí, neodsuzujeme je ani za to, že nedokáží vnímat smrtelný děs hrášku, když mu za živa z lusků vytrhávají jeho potomky - ano, vždy je to pouze o tom, co dokážeme cítit nebo co jsme pro vlastní pohodlí ochotni vnímat.